Články |
Parní lokomotiva Regner řady Betty |
 |
V tomto článku se pokusím shrnout některé zásadní postřehy ze stavby živé parní lokomotivy Regner Betty a to především z pohledu začátečníka, který staví první parní model.
Lokomotiva Betty je i mezi domácími modeláři docela oblíbená a na webu se s touto lokomotivou lze často potkat především u modelářů kolem sdružení S.M.P.D. Distributorem modelů firmy Regner je firma DRAH-servis pana Šilera a mohu doporučit nákup modelu u této firmy. Takto budete mít zajištěnu technickou i obchodní podporu, která se bude s velkou pravděpodobností hodit. Německá firma Regner nabízí jako jedna z mála parní modely, které pasují do našeho prostředí. Lokomotiva Betty sice není přesnou kopií některé skutečné lokomotivy, nicméně její charakteristický tvar a trojspřežní modelově provedený rozvod ji řadí mezi vzhledově velmi povedené modely v dané kategorii lokomotiv s reverzací chodu stroje pomocí reverzačního ventilu.
Stavebnice firmy Regner nevyžadují žádné náročné vybavení a průměrně zručný modelář by neměl mít významné problémy se stavbou a provozem modelu. Přesto se pokusím upozornit na některé záludnosti, které mě potkaly při stavbě a mohly by potkat i další v této oblasti méně zkušené modeláře.
Návod je k dispozici pouze v němčině. Elektronická podoba textu návodu je na webu firmy Regner, takže neněmčináři mohou použít automatický překladač. Při použití Google překladače, doporučuji raději překlad do angličtiny než do češtiny, protože překlad z němčiny do češtiny je v tomto překladači hodně špatný. Návod je však velmi názorný se spoustou vyobrazení, která výrazně usnadní stavbu a i neněmčináři se nemusí obávat do stavby pustit. Z vlastní zkušenosti to mohu potvrdit.
Stavebnici je možné objednat po dohodě s panem Šilerem v tzv. české verzi. Ta se od sériové liší chybějícími linkami na budce, což je pro naše kraje typičtější. Lokomotivu pak lze „vyzdobit“ pomocí různých cedulek z leptu, které nabízí i firma DRAH-servis.
Stavebnice obsahuje díly pečlivě zabalené v papíru a sáčcích v sadách uvedených v návodu. Doporučuji nejdříve všechny díly rozbalit a zkontrolovat počty dílů dle kusovníků v návodu. Nezřídka se stává, že nějaký díl chybí a musí být poslán dodatečně. V mém případě chybělo šest dílů. Kompletaci stavebnic by u Regnera měla být věnována větší pečlivost. Zřejmě jsou však na reklamace chybějících dílů zvyklí a obratem chybějící díly zasílají. Za týden po informování dodavatele jsem je měl k dispozici. Našel jsem však i zmetkový díl, takže situace se může v průběhu stavby opakovat, což není příjemné. Až na ojedinělé výjimky jsou však díly zhotoveny pečlivě a přesně. Většina dílů dobře sedí, i když v některých případech je potřeba drobných úprav např. dopilováním.
Nářadí a příslušenství
Je tedy vhodné mít k dispozici jehlové pilníky (kulatý, plochý), žiletkovou pilku a hodit se bude i modelářská vrtačka pro vrtání mosazného plechu a závitník pro vnitřní otvory M2. Pro otestování seřízení rozvodů pojezdu lze použít malý vzduchový kompresor třeba pro nafukování pneumatik. Stavebnice obsahuje klíče pro malé šrouby, budou však potřeba alespoň klíče vel. 5,5, 6 a 14 a také ploché kleště. Také doporučuji zakoupit teflonovou těsnící pásku tl. cca 0,1 mm, kterou lze sehnat v prodejnách vodoinstalačním materiálem. Ve stavebnici jsem měl pouze kousek pásky navinuté na dřívku, která však na utěsnění všech šroubení nestačila. Parní stroj je nutné dostatečně mazat. K tomu účelu je nutné pořídit speciální parní olej, kterým se prostřednictvím maznice mažou válce. Pro mazání rozvodů a náprav se používá běžný strojní olej. Stavebnice také neobsahuje manometr, plnící ventil na vodu, redukci na plynovou kartuši (doporučuji alternativní řešení plnění od pana Kůta), parní píšťalu a zadní svítilny. Obsluhu zjednoduší i piezozapalovač. Doporučuji toto příslušenství zakoupit s modelem. Součástí stavebnice jsou však držáky na serva a táhla pro ovládání parního regulátoru a reverzačního ventilu. Veškeré příslušenství je popsáno v katalogu, který je k dispozici na webu Regnera a v tištěné podobě u dodavatele.
Je třeba mít na paměti, že závity jsou mosazné a je nezbytné dotahovat s citem, aby nedošlo ke stržení závitu. Všechny šrouby by měly být řádně dotaženy, ale raději méně než riskovat stržení. Případné netěsnosti nebo uvolněné šrouby je možné dodatečně dotáhnout. Stržený závit už stěží.
Pojezd
Stavba modelu začíná sestavením bloku válců s písty a šoupátky. Písty je třeba lehce promazat parním olejem. Parní olej je za studena docela tuhý, takže chod pístů bude těžký, avšak po vyhřátí párou se stroj uvolní. Před zasunutím sestavených válců s reverzačním ventilem jsem musel mírně rozšířit otvory v rámu pojezdu. Dále následuje sestavení náprav a rozvodů. Rozkolí nastavujeme tak, aby byl zajištěn bezproblémový průjezd obloukem s minimálním poloměrem. V mém případě osa náprav přesahuje asi 0,5 mm na každé straně nápravy. Seřízení rozvodů není příliš náročné, ale je nutné postupovat dle návodu tak, aby mezi oběma stranami byl rozdíl 90° a chod náprav byl maximálně plynulý a nezadrhával. Stroj musí mít minimální vlastní odpor, takže jsem musel dopilovat některá pravítka a také zkrátit některé šrouby či zpilovat jejich hlavy, aby nedošlo k zaseknutí stroje o vyčnívající šroub. Po kompletaci rozvodu je třeba všechny kluzné části dobře promazat strojním olejem. Potom zkontrolujeme chod protočením kol rukou a pokud nedochází v žádné poloze tyčí a náprav (třeba v postavení v oblouku, kdy prostřední náprava je posunuta vůči krajním) k zadrhnutí, můžeme pojezd vyzkoušet pomocí vzduchového kompresoru. Vzduch vháníme do vstupu reverzačního ventilu a pokud je stroj promazán parním olejem, je třeba válce dostatečně prohřát horkým vzduchem pomocí fénu na vlasy. Stroj by měl běžet bez problému oběma směry.
Kotel
Jestliže je pojezd odzkoušený, následuje sestavení parního kotle. Zde bych upozornil na některé zásadní věci, které jsem v návodu nezaznamenal.
Kotel je vhodné nejdříve vypláchnout destilovanou vodou. Po prvních zatopeních se mi lehce zamlžilo sklo vodoznaku. Jediné vysvětlení, které zatím mám, je, že v kotli zůstaly zbytky tavidla po pájení. Tavidlo se ve vodě rozpouští. Výplach bych opakoval ještě po prvním zatopení.
Při ohýbání měděných trubiček musíme postupovat opatrně, aby nedošlo k nežádoucímu přiškrcení. Nejlépe pouze rukou o plastovou nebo dřevěnou tyčku průměru alespoň 1 cm. Lze použít i plastovou rukojeť malých kleští. Po ohnutí parní trubky mezi kotlem a parním regulátorem jsem si posléze všimnul kolize se servem, proto jsem kleštěmi trubičku odehnul. Tím však došlo k jejímu zploštění a tlak páry do válců byl potom malý. Následoval nepříjemný proces demontáže parní trubky, odříznutí ohnuté části a pájení pomocí tvrdé pájky nového kousku trubky.
Všechna šroubení na parní rozvodnici by měla být dotěsněna teflonovou páskou. Měděná těsnění nemusí těsnit, zvlášť jsou-li závity volné. Pásky použijeme tolik, aby závit šel mírně ztuha našroubovat. Pokud na nějaké těsnění zapomeneme, je nepříjemné dotěsňovat dodatečně, protože to obvykle znamená rozebrat i další věci okolo. Pokud jsem rozebral již těsněný spoj, tak jsem pásku vyměnil. Dotěsnit jsem musel i spoj se zařezávacím kroužkem na měděné trubce plnícího ventilu. Při kompletaci vodoznaku je dobré si na skleněnou trubičku vodoznaku fixem naznačit její správné umístění před dotažením matic, aby nedošlo k ucpání některého z otvorů pro vodu touto trubičkou. Nezapomínat také na to, že sklo je křehké a vznikne-li pnutí např. vlivem nesouososti šroubení vodoznaku, může trubička prasknout.
Dotěsnit je také nutné závit ventilu na maznici. Horním otvorem se do maznice přidává parní olej, spodním otvorem vypouští zkondenzovaná voda.
Na kotli novějších modelů je ze strany otvor, který je určen pro napájecí ventil vody. Lze pořídit i parní pumpu pro doplňování vody. Otvor lze zaslepit a vodu doplňovat přes ventil připojený standardně do vodoznaku.
Na rozvodnici páry se instaluje příslušenství, např. sifon manometru, ventil parní píšťaly. Napájecí ventil vody se umísťuje po pravé straně kotle, píšťalu je vhodné umístit do oblasti pojezdu, aby pára a zkondenzovaná voda nefoukala na serva a především na hořák, kde by mohla zfouknout plamen. Otvor píšťaly musí směřovat dolů, aby v píšťale nezůstávala voda.
Na manometr by mělo být při provozu dobře vidět. Přívodní trubičku vytvarujeme do tvaru sifonu.
Plynový ventil na nádrži je možné umístit dvojím způsobem. Upřednostnil jsem schované ovládací kolečko.
Instalujeme-li piezozapalovač, je vhodné jej umístit pro snadnější dostupnost na kovový distanční sloupek, aby byl dostupný prstem, aniž by hrozil dotyk prstu s nějakou horkou částí. Piezozapalovač je generátor VN impulzů, jeden pól je na spodní montážní straně a je vodivě přes šroubek spojen s rámem lokomotivy, druhý pól je vyveden vodičem, který má být zaveden do prostoru dýmnice. Konec vodiče by měl být umístěn asi 3 až 5 mm od kovu (třeba parní trubky), aby docházelo ke spolehlivému přeskoku jiskry a nedošlo ke zkratu.
Před montáží kotle na pojezd je vhodné do desky vyvrtat otvory pro trubičky pískování.
Oživení
Je-li model sestaven s kompletním kotlem a odzkoušeným pojezdem, je možné jej poprvé zatopit. Parní regulátor uzavřeme. Vytvoříme třeba z drátu zkušební ovládací táhlo reverzačního ventilu. Kotel naplníme destilovanou vodou na cca 70 % výšky vodoznaku. Doplňujeme přes plnící ventil, je-li instalovaný nebo otvorem po odšroubování pojistného přetlakového ventilu. V kotli musí zůstat prostor pro páru. Vody by nemělo zůstávat méně, než je úroveň hořáku, aby se příliš neohřály pájené spoje kotle. Maznici je třeba naplnit parním olejem po úroveň ventilu a dle doporučení pana Šilera ventil otevřít ze začátku na dvě otáčky až do záběhu stroje (asi 10 náplní). Potom lze mazat méně, tj. na 0,5 otáčky. Je třeba počítat s tím, že z lokomotivy bude na trať odkapávat olej se zkondenzovanou vodou. Plynovou nádrž doplníme z propanbutanové kartuše přes redukci. Podrobnější postup zatápění najdete na stránkách firmy DRAH-servis.
Zapálení hořáku je možné přes komín nebo praktičtěji pomocí piezozapalovače, přičemž dvířka dýmnice jsou otevřená. Plynový ventil je velmi citlivý, pokud po zapálení plamen zůstane v dýmnici je nutné okamžitě plamen ventilem stáhnout, aby zůstal pouze na hořáku.
Roztopení studeného kotle trvá několik minut. Na manometru sledujeme tlak a zároveň kontrolujeme, zda všechny spoje těsní. Je možné, že z některého šroubení začne odkapávat voda. Takový spoj je nutné přetěsnit nebo dotáhnout. Jakmile tlak dosáhne hodnoty 2 bary, můžeme otevřít parní regulátor (pozor, ovládací klička je horká) a následně střídavě reverzovat reverzační ventil. Z komínu pravděpodobně vystříkne trocha vody, která ve studených válcích zkondenzovala. Jakmile se bloky válců prohřejí, měl by se stroj rozběhnout.
Instalace serv a elektroniky
Lokomotivu lze sice ovládat pouze manuálně, avšak praktické to příliš není. Servopohon je tedy v zásadě nezbytný. Lokomotivu řídíme minimálně pomocí dvou serv, pro parní regulátor a pro reverzační ventil. Další kanály je možné použít pro parní píšťalu, světla a případné další příslušenství.
Postačuje tedy i jednoduchá RC souprava. Doporučuji však použití alespoň čtyřkanálové RC soupravy pracující v pásmu 2,4 GHz. Antény pro toto pásmo jsou krátké a kolize s ostatními RC modely jsou minimalizovány.
Serva by měla mít kovové převody. Ve stavebnici jsou již držáky a táhla pro použití mikroserv. Tato serva mívají dostatečnou sílu pro pohyb ventilů a přijatelně malé rozměry. Instalaci dalších serv je třeba řešit individuálně. Rozsah pohybu serv do 90° postačuje. Pro servo parní píšťaly jsem vytvořil držák z plechu upevněný v podlouhlém otvoru pro uchycení plynové nádrže. Je vhodné také upravit táhlo od serva reverzačního ventilu. Protože úchyt táhla k páce serva provedený dle návodu by kolidoval s RC přijímačem, nahradil jsem vyčnívající úchyt plíškem se zapájeným závitem M2 tak, aby nevyčníval pod hranu rámu pojezdu.
Přijímač jsem umístil do rámu lokomotivy vedle serva reverzačního ventilu. Antény přijímače potom jdou snadno vytáhnout do prostoru budky. V rámu jsou také umístěny akumulátory. Je to čtveřice NiMH akumulátorů velikosti AAA. Vejít by se měly i tužkové články AA, avšak ty by se těsně dotýkaly rámu lokomotivy, který se od kotle dost ohřívá. Také vyjímání těchto článků by bylo komplikovanější. Články AAA jsou umístěny v běžně dostupných držácích, které jsou uchyceny na držáku z plechu připevněného za závit držící kotel a otvor pro kotel v podlaze budky. Na plechu je ještě umístěna tavná pojistka T1A, která chrání akumulátory před případným zkratem, který se v horkém a vlhkém prostředí lokomotivy může vyskytnout.
Lokomotivu jsem vybavil také osvětlením přepínatelným pomocí dalšího RC kanálu. Přepínání zajišťuje mikrokontrolér umístěný na DPS v ochranném kovovém krytu v budce. DPS by bylo možné miniaturizovat a umístit také do rámu pojezdu. Do luceren je možné instalovat žárovky nebo LED. LED mají sice nižší příkon, ale zdaleka nepůsobí modelově jako miniaturní 3mm žárovky, kterým jsem dal přednost.
Veškeré vodiče by měly mít pokud možno silikonovou izolaci nebo alespoň být vsunuty do silikonových bužírek z důvodu vyšší teplotní odolnosti. V pravé části budky jsem umístil do kovového krytu přepínač vypnutí(nabíjení)/zapnutí, konektor nabíjení a jednoduchý indikátor vybití akumulátorů s obvodem TL7705.
Antény by měly být umístěny nejlépe volně v prostoru. Pokud jsou dvě, tak co nejvíce vzdálené od sebe a od kovových částí a s vertikální polarizací (vysílač má mít také vertikálně orientovanou anténu).
K ovládání se obvykle používá pákový RC vysílač pro letadla. Na módu vysílače prakticky nezáleží a přiřazení kanálů pro jednotlivá serva záleží na každém modeláři. V mém případě jedna páka ovládá parní ventil vertikálně a reverzační ventil horizontálně. Druhá páka má ve vertikálním směru ponechánu pružinu a ovládá píšťalu, v horizontálním směru přepíná světla.
Pohledy na sestavenou lokomotivu LOUČKA č. 73:
Poslední aktualizace: 06. 11. 2011 21:22